Spáry zapomnění

12. června 2013 v 20:20 | Elis |  Nepobertovské povídky
Ahojda!
A je tu další povdíka k Nepobertovským. Psala jsem ji dnes o chemii. XD Možná mírná depka, ale moji náladu to neznačí! :) Já jsem OK, budu mít totiž URČITĚ 2 z dějáku a to je super!!!
No tak já už nebudu keat, jdu se učit na bižuli.
Zdravím
Elis




Černo. Všude kolem mě. Je skoro až hmatatelné. Tak husté je. Ale jinak není kolem nic. Žádná podlaha, strop nebo zdi… Kde to jsem?
A pak v dálce vidím nějaký obláček. Mlhu. Je maličká. Poblikává a poletuje v černém prázdnu jako třepetavý motýl. A blíží se ke mně. Chci utíkat, ale nemůžu. Nohy mi to nedovolí. Když je obláček u mě, prudce se nadechnu a pak zadržuji dech. Nechci ji vdechnout. Ale ona je jako živá. Krouží kolem mě, natahuje se a pak se mi uchem vkrade do hlavy.
Najednou konečně něco vidím. Takové probliky. Mají každý sice sotva půl vteřiny, ale já dokážu popsat, co se na nich nachází. Nechápu je a neznám, ale přesně vidím. Lidé… Věci… Všemožná prostředí, situace. Je jich strašně moc…!
A najednou je konec a zase se objeví to černo. A pak jede to stejné nanovo. Stejné výjevy, ale jdou rychleji za sebou. A vše se stále opakuje a zrychluje, až vidím jen velkou barevnou šmouhu.
A pak je všude světlo a bílo. Ale něco je jinak. Já totiž něco cítím. Takovou umělou vůni, čistotu a… Léky? A pod rukama cítím nějaký materiál. Nedokážu ho identifikovat, ale cítím ho. Ležím na něčem měkkém. Postel? A pak mi to dojde. Jsem v místnosti. Asi je celá bílá, ale vidím ji jen zamlženě…! A jak se moje vidění pomaličku zaostřuje, začnu rozeznávat siluety a stíny. Něco je nade mnou. Nebo spíš někdo. Žena. V bílém plášti, zprava se nad mnou naklání. Má černé vlasy v dlouhém copu, milý úsměv a trošku ustaraný výraz.
"Jak se cítíte, slečno? Jak vám je?" chrlí na mě. Snažím se kroutit hlavou. Nemohu. Jsem celá ztuhlá.
"Slečno měla jste úraz. Silně jste se uhodila do hlavy. Pamatujete si to? Víte, kdo jsou tito lidé?" ptá se mě žena dál a ukazuje na lidi po mě levici. Postarší žena a muž a nějaký další muž. Možná ještě trochu chlapec. Zaostřím, ale… Nevím. Neznám je. Jejich vyděšené tváře. Zkusím znovu zakroutit hlavou a tentokrát se mi to povede. Žena se rozpláče a já pochopím. Oni jsou má rodina. Jsem v nemocnici. Ale… Kdo sakra jsem? A kdo jsou oni?
Zapomněla jsem…?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | 13. června 2013 v 15:17 | Reagovat

Tak takhle bych se probrat teda nechtěla! krásná nepobertovská jednorázovečka :)

2 Ronnie Ronnie | Web | 13. června 2013 v 18:11 | Reagovat

páni :O strašně se mi to líbilo a lezl mi z toho až mráz po zádech :) nechtěla bych ale aby se mě, nebo někomu koho mám ráda něco podobného stalo :( ale to nic nemění na tom, že je to fakt nádhera ;) =D

3 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 14. června 2013 v 23:01 | Reagovat

o.O To je fakt dechberoucí povídka a je to úžasně napsáno. Ty řečnické otázky a výběr slov, moc pěkné! :-)

4 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 15. června 2013 v 13:51 | Reagovat

taky pěkný drama xD moc hezky napsaný, chvíli jsem si myslela, že se zbláznila, ale ztráta paměti... to je snad ještě horší... i když, někdy bych chtěla zapomenout a začít znova... no nic, super, taky se ti ve škole tak dobře píše? xD jinak gratuluju k tomu dějáku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama